9/18/2017

Into the wild I go. Losing my way, finding my soul.

Pokus o napsání nejlepšího průvodce Římem už jsem vzdala. Z několika důvodů:
1) Neumím psát průvodce.
2) Nechci, aby se Řím zaplnil turisty víc než teď a já si ho tak mohla nechat pro sebe.

Sice se mi v tom 50°C vedru začalo líbit až po prvních dvou porcích zmrzliny, ale Řím. Chápete? Některé věci prostě nejdou zažít jinde.
  • Dostaly jsme růže. Sebraly nám růže.
  • Ztratily jsme se na jednom jediném místě. Uprostřed Forum Romanum.
  • Největší zklamání, které mi přinesl, byl zákaz koupání v kašnách. Kdybych to věděla, tak.. tam stejně jedu, ale zákaz koupání? Tak proč jsem s sebou celé ty dny tahala plavky?
  • Roztekl se nám sýr. Úplně. Doslova.
  • Večer ze mě byla černoška. Kvůli prachu všude kolem.
  • Viděly jsme pózovat jeptišky.
  • Anežka nepoznala Vatikán.
  • Objevily jsme nový druh holubů. Takzvané vatikánské v podobě racků.
  • Nejlepší zmrzlina je v zastrčených uličkách. Ta slavná "Nejlepší zmrzlina na světě" vůbec není nejlepší.
  • Automat na Bible. A růžence. Vážně.
  • Voda, která teče, je voda pitná. Až na vodu v řece.
  • Jsme z Ruska. Prý. Nebo Anglie. Prý. Česká republika neexistuje. Prý.
  • Když budete ve správném věku a správně vypadat, dostanete dezert k pizze zdarma. 
  • Lidi, kteří vás osloví, nejsou přátelští. Jen vám chtějí prodat předražené vstupné. Nebo jiné předražené věci.
  • Auto. Ferrari. Černá.

Den druhý.

Godere.









9/06/2017

We take photos as a return ticket to the moment.

Po 1000 hodinách plánování. Po 158 záchvatech úzkosti. Po nemožnosti najít TO místo. Po projití 236 hotelů. Po 98 mailech. Po 68 letenkách. Po 260 dnech šetření. Po utracení všech úspor. Po absolutním vyčerpání. Po neskutečné úlevě. Po nekončícím nadšení.

Konečně.

V Římě.

Den první.

Godere.









6/16/2017

What you should know before marrying me.


Nejsem zvládnutelná ani s instrukcema. Proto je sepisuju. Protože jsou naprosto zbytečný, ale tak moc užitečný.
  • Kradu trička. A mikiny. Hodně. Pořád.
  • Mám ráda systém. A uklizeno. Což se nejčastěji projevuje různě velkýma hromádkama oblečení rozmístěných v pravidelných rozestupech po pokoji.
  • Modré linky.
  • Pokud mám v ruce zmrzlinu, nikdy se neptej, co se stalo.
  • Zaberu celou postel. Jedno, jak je velká. Prostě postel je moje, ostatní spí na zemi.
  • Nehádám se. Vedu vášnivé diskuze o daném tématu.
  • Skáču do kaluží. Miluju bouřku.
  • Když si čtu, tak na mě nikdy nemluv pod trestem smrti. Nebo žádného jídla.
  • Mluvím ze spaní. Většinou o zelenině. A zahradničení.
  • Mluvím sama se sebou. Hádám se sama se sebou. Mluvím s věcma kolem sebe. Hádám se s věcma kolem sebe.
  • Jsem ten druh člověka, co se vždycky nadchne, když vidí hvězdy.
  • Když řeknu ne, myslím ne. Když řeknu ano, myslím ano. Když řeknu nevím, rozhodni.
  • Analyzuju. Přemýšlím nad věcma zbytečně moc a zbytečně dlouho. Potřebuju pro všechno důvod. Ale když si počkáš, jsi v mém kruhu už napořád.
  • Dobrodružství. Nereálné cíle. Nemožné věci. Neexistující tvorové. 
  • Chodím po obrubníku. Nechodím po rozbitých dlaždicích. Chodím po schodech. Bojím se eskalátorů.
  • Jsem vybíravá. V jídle. V oblečení. V lidech.
  • Nemám ráda nakupování. Ale když se mnou půjdeš, asi to nepoznáš.
  • Podzim. Léto. Jaro. Zima. Vánoce.
  • Dávám přezdívky. Všemu. Všem.
  • Nejsem tady, abych zapadla do tohoto světa. Jsem tady, abych vytvořila svůj vlastní.
Jestli se ti nelíbí, kdo jsem nebo jak žiju svůj život, je to v pořádku. Nežiju tvůj život. Žiju svůj. A můj způsob se mi opravdu zamlouvá. 

#RandomThoughts

Ehm. To už je jako konec druhého semestru? Vážně? Já jsem nějak nestihla ani začít. Ale už si konečně pamatuju, kde mám pokoj. Teda měla. Ach jo.

Po zimní pohodě přišel docela šok. Nejen časově, kdy jsem každý den ve škole trávila v průměru 9 hodin v kuse, ale i obtížností předmětů. Kdo by čekal, že vypočítat vzdálenost, jakou urazí člověk na bruslích po té, co do něj narazí střela o rychlosti xy, bude tak těžké, že?

Mimochodem, všimli jste si, že i přestože se letní semestr jmenuje letní, má půlku v zimě a půlku na jaře?

Jak jsem se dostala tak daleko? Se všema kreditama (a tady je zase ta sebechvála, která se objevila i v minulém zápisku.. asi to bude už tradice nebo co) na tomhle oboru? Zázrak, kouzlo, moje úžasné schopnosti, všechno dohromady. Asi. Jinak nevím.

Říkali, že mám jít bydlet na koleje, že se seznámím. A já pořád nevím, jak se jmenují ti kluci hned vedle nás. A každý den jsem měla pocit, že jsem potkala lidi, kteří tam den před tím nebyli. A to stejné se mi dělo i na chodbách fakulty. Jsem si celkem jistá, že polovina lidí tam v září nebyla.

Nezapálila jsem laboratoř. Úspěch. Ale možnost je i příští rok. A větší. Tak snad se zapíšu do dějin školy příští semestr. A nosila jsem bílý plášť. Pyšně.

Rozhodly jsme se chodit běhat. A dařilo se nám to pravidelně. Pravděpodobně kvůli té trase. Vojáci - medici - vojáci - vojáci - oblíbené koleje - vojáci - víc vojáků.

Litry kávy na útěchu. Litry kávy za odměnu. Moc kávy. Moc, moc kávy.









1/20/2017

I'm not saying everything is survivable. Just that everything except the last thing is.

Přežila jsem první semestr. Úspěšně. Překvapivě. Na škole, na kterou jsem se dostala jakousi náhodou. S hlavním předmět, o kterém jsem od konce druháku neslyšela (to jsem totiž s takovou radostí vyhodila sešity z chemie, fyziky i biologie, protože už je nikdy přece nebudu potřebovat). Ústní zkoušky z chemie jsem se bála. Plán byl učit se o zkouškovém tak, abych si byla jistá úspěchem. Ale můj plán A selhal. Stejně tak i plán B, plán C a možná trochu vyšel až plán Z. Tak jsem měla možnost zjistit, k čemu všemu je dobré. Co jsem za něj já všechno stihla:
  • Viděla jsem všechny série The 100. 
  • Odškrtla všechny neviděné epizody všech seriálů ve watchlistu.
  • Přečetla jsem celou sérii mé oblíbené knížky. Po druhé. 
  • Začala jsem se učit Italsky a dosáhla jsem 10% plynulosti.
  • Téměř naplánovala výlet do Itálie.
  • Přihlásila se na medicínu.
  • Postavila sněhuláka.
  • Předělala vzhled mého profilu na twitteru.
  • Najela téměř 1300 km.
  • Začla se učit online marketing.
  • Přidala hodně moc písniček do playlistu na Spotify.
  • Úspěšně shlédla všechny videa na youtube v mém seznamu "přehrát později".
  • Stala se grafikem. Do té míry, abych si navrhla a vytiskla vlastní diář.
  • Nakupovala. Hodně.
  • Vařila. Hodně.
  • Sportovala. Hodně.
  • Spala. Hodně. Hodně. Hodně.
  • Našla neskutečné množství výmluv, proč se neučit.
  • Našla neskutečné množství motivace, že se ještě všechno stihnut naučit.
  • Převlíkala se v autobuse.
Co bylo velice zajímavé, tak motivace k učení a získávání nových vědomostí mě přepadala výhradně pozdě v noci ve sprše. To bylo asi proto, abych ten den už nemohla začít. Ráno jsem měla plán, který se jako mávnutím proutku ztratil. Asi v té 600 stránkové učebnici, která na mě čekala.

Doufám, že jste všichni své zkoušky a zápočty zvládli úspěšně jako já (jsem na sebe tak pyšná, že jsem to musela ještě jednou zopakovat). Tak ať nám ta motivace vydrží i další semestr.

12/31/2016

Merry everything and happy always




Zbývá posledních pár hodin posledního dne letošního roku, a tak se i já musím připojit k té spoustě lidem a na chvilku se zastavit a podívat se na všechno, co se letos stalo. A taky vměstnant celý můj rok do devítí fotek. To je ta nejdůležitější část.

Velmi překvapená jsem dnes zjistila, že jsem si vlastně splnila všechna svoje přání a předsevzetí (dáli se tomu tak říkat). Nesnažila jsem se o to. Neměla jsem pro každé z nich plán a motivační nástěnku. Prostě se staly. A ve chvílích, které byly proto jako stvořené.

Byl to rok plný nových zážitků, zkušeností, soutěžení, přemáhání, přežívání, ale i žití, úsměvů, začátků a konců. Rok téměř jako každý jiný, až na pár drobností. Přesto rok důležitý a nezapomenutelný.

Jsem ráda. Jsem ráda za ujištění, že jsem tam, kde mám být.

Jsem ráda, že můžu každý den vyzývat své tělo a sledovat, jak zvládám neustále víc a víc.

Jsem ráda, že jsem potkala spoustu nových lidí, bez kterých by rok 2016 nebyl ono.

Jsem ráda za tu chvíli, kdy jsem si uvědomila, že být chytrá není špatná vlastnost.

Jsem ráda za zvládnutí maturity, která určitě není zkouškou dospělosti.

Jsem ráda za možnosti, kdy jsem překonala sama sebe a vystoupila ze své bubliny.

Jsem ráda za stěhování do Brna. Města světel, studentů a ledniček na stromech.

Jsem ráda za maturitní ples. Ples jenom o nás a chvíle, kdy mi nevadilo být ve středu pozornosti.

Jsem ráda za přečtení více než 12 000 stránek knížek. Normálních knížek. S příběhem.

Jsem ráda za ...

Atmosféra něčeho nového a zároveň známého, pocit nového začátku a naprostá nelogičnost vyšší spotřeby alkoholu. Věděcky je toto den jako každý jiný. Ale stejně se cítíme jinak. Nelogicky. Ale proč to měnit, že? A tak si pojďme užít konec a začátek, pojďme se vrhnout do víru nesplnitelných předsevzetí, hlučných nocí a barevné oblohy.

10/30/2016

Everybody has a chapter they don't read out loud.

Na vysoké se nikdo nestará, jestli jste našli cestu nebo ne. Přišli jste, přišli. Nepřišli jste, nepřišli. Zatím jsme každý jen číslo (ne že by na tom bylo něco špatného, být oslovována jako stodevadesátosmtisíctřistašedesátdvojka je opravdu super), které buď projde sítem nebo se v něm zachytí. Ale i tak se v prvním týdnu omluvenky typu "Ztratil jsem se." nebo "Seděl jsem ve špatné třídě." akceptovaly.

Horší je, když se někdo neukáže vůbec. 24 lidí se dá zapamatovat celkem snadno, proto už víme, že chudáka Oskara jsme ještě nepotkali. Je jako Ježíš. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho neviděl.

Na týden, kdy byla Alkotour v Brně nezapomenu. Nemohla bych být pyšnější na svoji školu, jejíž zástupci zvládli vypít přesně 2717 různých druhů alkoholických nápojů. Ale taky ta módní přehlídka druhý den ráno byla nezapomenutelná. Tolik druhů pánského spodního prádla na obstojných modelech jsem snad ještě neviděla.

Na kolejích strojárny je každá holka jako Johora singaporensis. Ohrožený a vzácný druh. Což se pro přežití prvních týdnů opravdu hodí. Takovou péči jsem už dlouho neměla. Umývání nádobí, otevírání dveří, přivolání výtahu... Jen nikoho nenapadlo mi tu tašku odnést.
Ale po několika týdnech se většina shodla na tom, že holky nejsou jen na kolejích a že nemá cenu opečovávat jen je. Přišly na řadu holky z Palačáku.

Každý den se něco děje. A pokud ne, každý blok uspořádá vlastní akci. Proto není výjimka, když se někdo probudí na jiném pokoji. Nebo se někdo probudí u vás. Nejčastěji je to ale jen někdo z pokoje hned vedle. Protože to jedno nebo dvě čísla se opravdu pletou. A navíc všechny pokoje vypadají tak stejně.

Stejně tak je velmi zajímavé, když se vracíte ze záchodové vycházky a snažíte se otevřít dveře a klíč tam prostě nepasuje. Snaha trvá opravdu dlouho, nikdo to přece nechce vzdát! Ale po pěti minutovém snažení snad už nic jiného nezbývá. V tu chvíli jsme zvedla hlavu a zjistila vše, co jsem potřebovala. A to to, že klíč z 321 do 320 pasovat nebude.

Každé koleje musí mít nějaký putovní předmět. Alespoň ty naše mají. Ta dopravní značka zákazu zastavení se totiž z 11. patra pořád stěhuje na 12. a zase zpátky. Občas si ji někdo vezme na pokoj, natočí video o předstírané hře na kytaru a značku vrátí tam, kde ji našel. Tedy na balkon.

Používá technologii služby Blogger.
i am a survivor © , All Rights Reserved. BLOG DESIGN BY Sadaf F K.