6/16/2017

What you should know before marrying me.


Nejsem zvládnutelná ani s instrukcema. Proto je sepisuju. Protože jsou naprosto zbytečný, ale tak moc užitečný.
  • Kradu trička. A mikiny. Hodně. Pořád.
  • Mám ráda systém. A uklizeno. Což se nejčastěji projevuje různě velkýma hromádkama oblečení rozmístěných v pravidelných rozestupech po pokoji.
  • Modré linky.
  • Pokud mám v ruce zmrzlinu, nikdy se neptej, co se stalo.
  • Zaberu celou postel. Jedno, jak je velká. Prostě postel je moje, ostatní spí na zemi.
  • Nehádám se. Vedu vášnivé diskuze o daném tématu.
  • Skáču do kaluží. Miluju bouřku.
  • Když si čtu, tak na mě nikdy nemluv pod trestem smrti. Nebo žádného jídla.
  • Mluvím ze spaní. Většinou o zelenině. A zahradničení.
  • Mluvím sama se sebou. Hádám se sama se sebou. Mluvím s věcma kolem sebe. Hádám se s věcma kolem sebe.
  • Jsem ten druh člověka, co se vždycky nadchne, když vidí hvězdy.
  • Když řeknu ne, myslím ne. Když řeknu ano, myslím ano. Když řeknu nevím, rozhodni.
  • Analyzuju. Přemýšlím nad věcma zbytečně moc a zbytečně dlouho. Potřebuju pro všechno důvod. Ale když si počkáš, jsi v mém kruhu už napořád.
  • Dobrodružství. Nereálné cíle. Nemožné věci. Neexistující tvorové. 
  • Chodím po obrubníku. Nechodím po rozbitých dlaždicích. Chodím po schodech. Bojím se eskalátorů.
  • Jsem vybíravá. V jídle. V oblečení. V lidech.
  • Nemám ráda nakupování. Ale když se mnou půjdeš, asi to nepoznáš.
  • Podzim. Léto. Jaro. Zima. Vánoce.
  • Dávám přezdívky. Všemu. Všem.
  • Nejsem tady, abych zapadla do tohoto světa. Jsem tady, abych vytvořila svůj vlastní.
Jestli se ti nelíbí, kdo jsem nebo jak žiju svůj život, je to v pořádku. Nežiju tvůj život. Žiju svůj. A můj způsob se mi opravdu zamlouvá. 

#RandomThoughts

Ehm. To už je jako konec druhého semestru? Vážně? Já jsem nějak nestihla ani začít. Ale už si konečně pamatuju, kde mám pokoj. Teda měla. Ach jo.

Po zimní pohodě přišel docela šok. Nejen časově, kdy jsem každý den ve škole trávila v průměru 9 hodin v kuse, ale i obtížností předmětů. Kdo by čekal, že vypočítat vzdálenost, jakou urazí člověk na bruslích po té, co do něj narazí střela o rychlosti xy, bude tak těžké, že?

Mimochodem, všimli jste si, že i přestože se letní semestr jmenuje letní, má půlku v zimě a půlku na jaře?

Jak jsem se dostala tak daleko? Se všema kreditama (a tady je zase ta sebechvála, která se objevila i v minulém zápisku.. asi to bude už tradice nebo co) na tomhle oboru? Zázrak, kouzlo, moje úžasné schopnosti, všechno dohromady. Asi. Jinak nevím.

Říkali, že mám jít bydlet na koleje, že se seznámím. A já pořád nevím, jak se jmenují ti kluci hned vedle nás. A každý den jsem měla pocit, že jsem potkala lidi, kteří tam den před tím nebyli. A to stejné se mi dělo i na chodbách fakulty. Jsem si celkem jistá, že polovina lidí tam v září nebyla.

Nezapálila jsem laboratoř. Úspěch. Ale možnost je i příští rok. A větší. Tak snad se zapíšu do dějin školy příští semestr. A nosila jsem bílý plášť. Pyšně.

Rozhodly jsme se chodit běhat. A dařilo se nám to pravidelně. Pravděpodobně kvůli té trase. Vojáci - medici - vojáci - vojáci - oblíbené koleje - vojáci - víc vojáků.

Litry kávy na útěchu. Litry kávy za odměnu. Moc kávy. Moc, moc kávy.









1/20/2017

I'm not saying everything is survivable. Just that everything except the last thing is.

Přežila jsem první semestr. Úspěšně. Překvapivě. Na škole, na kterou jsem se dostala jakousi náhodou. S hlavním předmět, o kterém jsem od konce druháku neslyšela (to jsem totiž s takovou radostí vyhodila sešity z chemie, fyziky i biologie, protože už je nikdy přece nebudu potřebovat). Ústní zkoušky z chemie jsem se bála. Plán byl učit se o zkouškovém tak, abych si byla jistá úspěchem. Ale můj plán A selhal. Stejně tak i plán B, plán C a možná trochu vyšel až plán Z. Tak jsem měla možnost zjistit, k čemu všemu je dobré. Co jsem za něj já všechno stihla:
  • Viděla jsem všechny série The 100. 
  • Odškrtla všechny neviděné epizody všech seriálů ve watchlistu.
  • Přečetla jsem celou sérii mé oblíbené knížky. Po druhé. 
  • Začala jsem se učit Italsky a dosáhla jsem 10% plynulosti.
  • Téměř naplánovala výlet do Itálie.
  • Přihlásila se na medicínu.
  • Postavila sněhuláka.
  • Předělala vzhled mého profilu na twitteru.
  • Najela téměř 1300 km.
  • Začla se učit online marketing.
  • Přidala hodně moc písniček do playlistu na Spotify.
  • Úspěšně shlédla všechny videa na youtube v mém seznamu "přehrát později".
  • Stala se grafikem. Do té míry, abych si navrhla a vytiskla vlastní diář.
  • Nakupovala. Hodně.
  • Vařila. Hodně.
  • Sportovala. Hodně.
  • Spala. Hodně. Hodně. Hodně.
  • Našla neskutečné množství výmluv, proč se neučit.
  • Našla neskutečné množství motivace, že se ještě všechno stihnut naučit.
  • Převlíkala se v autobuse.
Co bylo velice zajímavé, tak motivace k učení a získávání nových vědomostí mě přepadala výhradně pozdě v noci ve sprše. To bylo asi proto, abych ten den už nemohla začít. Ráno jsem měla plán, který se jako mávnutím proutku ztratil. Asi v té 600 stránkové učebnici, která na mě čekala.

Doufám, že jste všichni své zkoušky a zápočty zvládli úspěšně jako já (jsem na sebe tak pyšná, že jsem to musela ještě jednou zopakovat). Tak ať nám ta motivace vydrží i další semestr.

12/31/2016

Merry everything and happy always




Zbývá posledních pár hodin posledního dne letošního roku, a tak se i já musím připojit k té spoustě lidem a na chvilku se zastavit a podívat se na všechno, co se letos stalo. A taky vměstnant celý můj rok do devítí fotek. To je ta nejdůležitější část.

Velmi překvapená jsem dnes zjistila, že jsem si vlastně splnila všechna svoje přání a předsevzetí (dáli se tomu tak říkat). Nesnažila jsem se o to. Neměla jsem pro každé z nich plán a motivační nástěnku. Prostě se staly. A ve chvílích, které byly proto jako stvořené.

Byl to rok plný nových zážitků, zkušeností, soutěžení, přemáhání, přežívání, ale i žití, úsměvů, začátků a konců. Rok téměř jako každý jiný, až na pár drobností. Přesto rok důležitý a nezapomenutelný.

Jsem ráda. Jsem ráda za ujištění, že jsem tam, kde mám být.

Jsem ráda, že můžu každý den vyzývat své tělo a sledovat, jak zvládám neustále víc a víc.

Jsem ráda, že jsem potkala spoustu nových lidí, bez kterých by rok 2016 nebyl ono.

Jsem ráda za tu chvíli, kdy jsem si uvědomila, že být chytrá není špatná vlastnost.

Jsem ráda za zvládnutí maturity, která určitě není zkouškou dospělosti.

Jsem ráda za možnosti, kdy jsem překonala sama sebe a vystoupila ze své bubliny.

Jsem ráda za stěhování do Brna. Města světel, studentů a ledniček na stromech.

Jsem ráda za maturitní ples. Ples jenom o nás a chvíle, kdy mi nevadilo být ve středu pozornosti.

Jsem ráda za přečtení více než 12 000 stránek knížek. Normálních knížek. S příběhem.

Jsem ráda za ...

Atmosféra něčeho nového a zároveň známého, pocit nového začátku a naprostá nelogičnost vyšší spotřeby alkoholu. Věděcky je toto den jako každý jiný. Ale stejně se cítíme jinak. Nelogicky. Ale proč to měnit, že? A tak si pojďme užít konec a začátek, pojďme se vrhnout do víru nesplnitelných předsevzetí, hlučných nocí a barevné oblohy.

10/30/2016

Everybody has a chapter they don't read out loud.

Na vysoké se nikdo nestará, jestli jste našli cestu nebo ne. Přišli jste, přišli. Nepřišli jste, nepřišli. Zatím jsme každý jen číslo (ne že by na tom bylo něco špatného, být oslovována jako stodevadesátosmtisíctřistašedesátdvojka je opravdu super), které buď projde sítem nebo se v něm zachytí. Ale i tak se v prvním týdnu omluvenky typu "Ztratil jsem se." nebo "Seděl jsem ve špatné třídě." akceptovaly.

Horší je, když se někdo neukáže vůbec. 24 lidí se dá zapamatovat celkem snadno, proto už víme, že chudáka Oskara jsme ještě nepotkali. Je jako Ježíš. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho neviděl.

Na týden, kdy byla Alkotour v Brně nezapomenu. Nemohla bych být pyšnější na svoji školu, jejíž zástupci zvládli vypít přesně 2717 různých druhů alkoholických nápojů. Ale taky ta módní přehlídka druhý den ráno byla nezapomenutelná. Tolik druhů pánského spodního prádla na obstojných modelech jsem snad ještě neviděla.

Na kolejích strojárny je každá holka jako Johora singaporensis. Ohrožený a vzácný druh. Což se pro přežití prvních týdnů opravdu hodí. Takovou péči jsem už dlouho neměla. Umývání nádobí, otevírání dveří, přivolání výtahu... Jen nikoho nenapadlo mi tu tašku odnést.
Ale po několika týdnech se většina shodla na tom, že holky nejsou jen na kolejích a že nemá cenu opečovávat jen je. Přišly na řadu holky z Palačáku.

Každý den se něco děje. A pokud ne, každý blok uspořádá vlastní akci. Proto není výjimka, když se někdo probudí na jiném pokoji. Nebo se někdo probudí u vás. Nejčastěji je to ale jen někdo z pokoje hned vedle. Protože to jedno nebo dvě čísla se opravdu pletou. A navíc všechny pokoje vypadají tak stejně.

Stejně tak je velmi zajímavé, když se vracíte ze záchodové vycházky a snažíte se otevřít dveře a klíč tam prostě nepasuje. Snaha trvá opravdu dlouho, nikdo to přece nechce vzdát! Ale po pěti minutovém snažení snad už nic jiného nezbývá. V tu chvíli jsme zvedla hlavu a zjistila vše, co jsem potřebovala. A to to, že klíč z 321 do 320 pasovat nebude.

Každé koleje musí mít nějaký putovní předmět. Alespoň ty naše mají. Ta dopravní značka zákazu zastavení se totiž z 11. patra pořád stěhuje na 12. a zase zpátky. Občas si ji někdo vezme na pokoj, natočí video o předstírané hře na kytaru a značku vrátí tam, kde ji našel. Tedy na balkon.

10/23/2016

If at first you don't succeed, fix your lipstick and try again.

"Klíče, blok 05, číslo pokoje je 321."
"A jaké je to patro?" zeptala jsem se inteligentně.
Jako odpověď se mi dostalo pouze pohrdavého pohledu a třísknutí okýnkem.

Vydala jsem se tedy na dobrodružnou výpravu po tajných chodbách kolejí a snažila se odhalit tu zjevnou pravdu o umístění mého pokoje. Po vyjití několika schodů a dojití do třetího patra mi došlo, proč jsem dostala takovou reakci, jako jsem dostala.
Na první pohled vypadá všechno dobře. Koupelna naproti dveřím, kuchyňka trochu dál, ale na to se zvykne. Pokoj velký, s modrým nábytkem. Kdo by si přál víc.

Došla jsem si pro zbytek svých věcí a přemýšlela, jak tu velkou hromadu zavazadel odtáhnu až nahoru. (Během balení jsem neúspěšně žertovala, že mám tolik věcí, že se asi stěhuju, nikoho však můj vtip neoslovil, tak jako mě.) Naštěstí mě zachránil výtah, do kterého se moje věci vlezly. Teď už jsem se musela nacpat jen já.

Prvotní radost z blízké koupelny vystřídalo zděšení. Sprchy bez závěsů a na protější stěně obrovské zrcadlo. Naštěstí, jak se později ukázalo, tohle vůbec nebyla moje koupelna. Ty dámské se závěsy jsou totiž až ve druhém křídle. To proto, aby se nám dostalo dostatek tělesné výchovy. Asi. Aspoň, že mám ráno krásný výhled.

První hledání fakulty nemělo být těžké. Budova stojí hned u zastávky tramvaje. Ale to by nebyla Eliška, aby se neztratila. Zapojila jsem se do zajímavého rozhovoru, který samozřejmě začal mojí otázkou, kam mám jít. Slečna mi vylíčila svůj napínavý příběh o prvním dni ve škole a omylem mě poslala na Fakultu podnikatelskou, která stojí na opačné straně kopce než Fakulta chemická. Vrátný překypoval ochotou, když mi na otázku: "Kde je Fakulta chemická?" odpověděl: "No, tady ne."

Přípravné dny pro prváky byly úžasné. Obrovský počet lidí, kteří mají stejné zájmy. Aspoň jeden teda. A to chemii. Když jsem se na ně koukala, přemýšlela jsem, co tam já vlastně dělám. V rámci sbližování v malých skupinkách se většinou vždy začínalo otákou: Z čeho jste maturovali? Moje ekonomika a účetnictví se krásně vyjímaly mezi spoustou chemie, biologie a fyziky.

Nejvíce přínosná byla určitě prohlídka fakulty. Chodili jsme labyrintem a nechávali si ukazovat nejdůležitější místa. Na každém z nich byla otázka chemická a brněnská. Většinou jsem se nedostala k jejímu přečtení, což mi vůbec nevadilo, a nechávala se unášet tou velikostí budovy. Problém nastal ve chvíli, kdy nás náš průvodce z řad starších studentů zanechal uprostřed onoho labyrintu a sdělil nám další úkol. Najít cestu zpět k východu.

10/21/2016

And Just Like That...

"Kdo má ten projev?" Zmatený hlas studentky ze třídy 4.A se nese chodbou.
"Já ne, měl ho napsat on."
"Ne, ne. Tys ho měl psát."
"To mi jako chcete říct, že nikdo z nás nemá proslov? Nikdo?"
Panika už je ztřetelně znát i v obličejích. Máme 2 minuty do zahájení a jeden z viníků stahuje jakýsi dokument z internetu. Víra v literární schopnosti neznámého autora je naší poslední nadějí.

"Vážená maturitní komise, vážená paní předsedkyně a vážení učitelé, ráda bych vám představila maturující třídu 4.A. Pevně věřím, že se na tento týden pečlivě a svědomitě připravovali a ukáží, že čtyři roky studia jim byly přínosem. Přeji vám trpělivost a pevné nervy, studentům přeji chladný rozum a koncentraci."
Třídní profesorka významně pokývá na zástupce z naší třídy. Chvíle pravdy.

"Vážený předsedo." Nervózní smích na obou stranách. Ten se po chvíli změní v nefalšované výbuchy smíchu, když zazní další perličky jako zahájení maturitního týdne, rozeklané hlasy a maturitu si zasloužíme, protože jsme tady trpěli čtyři roky. Teď už jen odmaturovat.

Panikařit přesně 259 dnů se mi zdá naprosto zbytečné. Kvůli jedné zkoušce, která dohromy trvá 95 minut, z toho jsem 50 minut jen seděla na židli. Divadlo kolem, divadlo před tím, divadlo při tom, divadlo po tom.

Posledních 16 dnů jsem myslela, že radši odjedu a dobrovolně budu maturovat v září. Poslední týden jsem si uvědomila, že opravdu nestíhám. Poslední den jsem trávila s někým jiným ve snaze ho naučit to, co by měl už dávno umět. Hodinu před zahájením jsem chodila sem a tam v cizím bytě a snažila se přesvědčit, že to má cenu. Za čtyři hodiny bylo po všem. A já nechápala, jak to je možné.

"Ty maturuješ z matiky?" Zeptal se mě tři dny před didakťákem.
"Jasně, proč ne? Vždyť to jsou jenom čísla."
"No, nevypadáš na to."
"To jako proto, že jsem holka?" Zasáhla mě vlna feminismu. "To holka nemůže mít ráda matiku? Jděte někam s tím genderovým stereotypem." Už mi nezavolal.

Během svaťáku jsem si stihla koupit nové boty, nové kalhoty a šaty. Naučila jsem se látku za 4 roky ze 3 předmětů za 4 dny. Vypotřebovala 3 žluté, 2 zelené a 2 růžové zvýrazňovače. Jedla jen dvě jídla děnně, protože i uvařit si čaj mi připadalo jako prokrastinace. A užila si to. Protože maturuju jenom jednou. (V té době jsem v to jenom doufala.)

Na potítku se mi vše smotalo dohormady. Nevěděla jsem rozdíl mezi plus a mínus, nebyla si jistá ve vyjmenovaných slovech a sotva věděla, jak se jmenuju. Omylem jsem odmítla veškerou pomoc a poslední tři minuty jsem vždy jen sledovala hodiny. Abych věděla, kolik času mi zbývá.

"Alegorie, tedy jinotaj." S výrazem plným soustředěním se snaží vzpomenout na všechny detaily díla.
"Správně. Výborně. Co to znamená?"
"To znamená, že to má určitý p..." Profesorka schová propisku pod stůl.
"Takže to je co? Napovídám ti. Je to pod..?" Nechápavý výraz studenta.
"Přece podtext, ne?"

A pak vyhlášení. Během chvilky stojím venku z učebny. Přihlouplý výraz na mé tváři a okamžitě oznamuji všem, že jsem to udělala. A vytáhla si ty otázky, co jsem nechtěla. Ale aspoň měly společné znaky. 14 | 7 | 2.

Používá technologii služby Blogger.
i am a survivor © , All Rights Reserved. BLOG DESIGN BY Sadaf F K.